Štětsko a jižní Kokořínsko, 24. 2. 2018

(25 km/500 m)

V pořadí již třiadvacátý výlet turistického klubu se uskutečnil v sobotu 24. února do oblasti na okraji Kokořínska mezi Mělníkem a Štětím. Povětrnostní podmínky výletování příliš nepřály. Právě v sobotu přišel (v době kdy už jsme to snad ani nečekali) největší úder letošní zimy, i když beze sněhu. Přestože nejchladnější byly až dny následující, držela se během výletu teplota celou dobu pod bodem mrazu a v místech, kde foukalo, to nebylo příjemné. Ale ani déšť, ani mráz, ani trrr, ani brrr na geografy neplatí… 🙂

Na FB stránce bylo k výletu přihlášeno pouze pět lidí, a tak mile překvapila skutečnost, že se nás sešlo nakonec deset. Účast by patrně byla ještě vyšší, kdyby se den předtím nekonal fakultní ples. Kombinace plesu a výletu s minimem spánku v mezidobí byla příliš tvrdým oříškem. Přesto se však našli tři borci (přesněji řečeno dva borci a jedna borka), kteří jí zvládli. Výletu se zúčastnily pouze dvě dámy a kdosi tak cestou jízlivě poznamenal, že jsme poněkud genderově nevyvážení. Tento problém bych ovšem neviděl jako zásadní, přihlédneme-li ke skutečnosti, že kvantitu nahradila kvalita. 🙂

Po srazu na hlavním nádraží a nákupu jízdenek, který zařídil Ota elektronicky a vyfasoval za to spoustu bodíků, na což se těšil už od Náchoda, jsme se přesunuli do City Elefantu, který nás v klidu a míru bez komplikací dovezl do Hněvic, kde jsme vystoupili. Přivítal nás podivný zápach. Den předtím hasiči dlouho likvidovali požár mrazíren v Mochově, ale v nedalekých Čelákovicích rozhodně nebyl takový smrad, jako zde, kde nic nehořelo. No jo – papírna ve Štětí. 🙂 Matyáš nás uvedl do dění a přišly také první kvízové otázky. Zaujalo, že osada za nádražím se jmenuje Benzínov. 🙂 A když se ozvaly pokyny Šimonovy navigace, které všichni „náležitě ocenili“, byly splněny všechny tradiční náležitosti a mohli jsme vyrazit.

DSCI0319

Přes zajímavý most, po kterém prostředkem vede železnice a po každé straně silnice jedním směrem, jsme se přesunuli do Štětí, kde si dva opozdilci dokoupili zásoby. O svatých Šimonovi a Judovi, patronech zdejšího kostela, jsme nevěděli skoro nic. Jinak se ovšem kvíz stal soubojem o to, zda nějakou otázku bude vědět a případně rychleji zareaguje také někdo jiný než Otomar. 🙂 Skrz sídliště a značně urbanizovanou krajinu jsme se dostali k železniční trati a po jejím překonání vstoupili do Stračí (neplést s žádným sprostým slovem 🙂 ) Voda v požární nádrži byla zamrzlá, ale led příliš pevně nevypadal, takže ani stovka nabídnutá vůdci výpravy jako odměna za dosažení středu, nezabrala. 🙂

Poté jsme konečně vstoupili do méně ekologicky narušené krajiny a brzy se ocitli na kótě Špičák. Bývalá sopka se zachovalým kráterem a krásným výhledem do okolí. Výhledy na krajinu s papírnou a tepelnou elektrárnou byly zajímavé. Mě to ani nerušilo, i když uznávám, že existují i hodnotnější panoramata. Přestávku využila výprava na svačinku a opět došlo i na připomenutí „velikých křivd“, které se odehrály na jedné školní akci ve Vysokých Tatrách.         (Kdybys Terko raději připomněla, jak jsi s největšími borci zvládla všechny náročné vrcholy. 🙂 ). Na další cestu jsem spolu s Terkou a Samem vyrazil v čele, ale brzy jsem již zase vlál na chvostu. Já nevím, kam všichni vždycky tak letíte. 🙂 🙂

DSCI0356

Vstoupili jsme do borových lesů, kde se začaly objevovat první pískovcové skály a skalky. V 19. století zde působil známý sochař Václav Levý, který ještě neznal počítač a internet, takže neměl co dělat a krátil si dlouhé chvíle jinak. Do pískovce vytesal překrásná díla. Nejprve jsme šli kolem Mariánské kaple, což byla ještě tradiční stavba, nikoli vytasené dílo a poté dál a dál, až jsme dorazili k útvaru nazvanému Sedm chlebů (někomu to připadalo spíše jako Sedm elipsoidů) a jeskyni Mordloch. Jestli tu k nějakému zločinu došlo, nevím. Během naší návštěvy se nic nepatřičného nedělo. Pouze někteří kvůli tréninku na vojenský výcvik, přešli za velitelského komandování nesnadno zdolatelný padlý kmen. Dále v lesích následovalo několik zajímavých jeskyní a prolézaček. Nejkrásnější byla zřejmě Žabí jeskyně – nějakých asi 15 metrů dlouhý tunýlek skrz skalní masív. V jeho středu se nacházela keška z čehož měli Pavlína s Otou samozřejmě radost. Zato Kuba, který přišel později, měl dojem, že mu kecáme. 🙂

DSCI0374

Kolem Hada a Sfingy jsme došli až k Harfenici. Ta zřejmě nedlouho předtím dohrála, takže jsme jí neslyšeli naživo, ale vytesaná byla pěkně, i když již postižená léty zvětrávání. Vedle byla malá jeskyňka a v ní jakoby lavička. Vypadalo to jako zastávka. Sedl jsem si tam, ale autobus nepřijel. 🙁 Pauza na tomto místě se řádně protáhla. Důvodem nebyla jen další keška, ale i právě vrcholící zimní olympiáda. Velkoplošnou obrazovku v lese kupodivu neměli, ale spolužáci znalí moderních technologií pustili na svých mobilech rozhlasovou reportáž. A tak jsme se dozvídali, že Nikola Zdráhalová – méně známá rychlobruslařka – jela své velké finále, ale díru do světa neudělala a ani v hokeji to růžově nevypadalo. Já jsem také fanoušek, ale tohle jsme si možná mohli nechat na doma.  🙂

Konečně jsme se pohnuli. Nejprve ještě ke kapli sv. Maří Magdalény – tentokrát vytesané a potom už rychle sešupem do Želíz. Zde jsme přešli vodnatou říčku Liběchovku, pohladili místního mazlivého kocourka a potkali masky a kroje masopustního průvodu. Následovaly dva výstupy – první na Čertovy hlavy, druhý k jeskyni Klácelka. Při stoupání jsem výrazně zpochybnil tezi, že výlet nemá skoro žádné převýšení. To úplně pravda nebyla. 🙂 Výstupy nebyly dlouhé, ale prudké rozhodně ANO. U Čertových hlav – zřejmě nejznámějšího díla Václava Levého – vyvstala otázka, proč mají tak strašidelný výraz. Usoudil jsem, že to bude zřejmě tím, na co všechno se musely během 20. století koukat. Zákoutí Klácelky s několika vytesanými historickými postavami bylo také velmi pěkné. Jelikož jsme si však nebyli jistí, zda po setmění neožívají, raději jsme pokračovali dále.

DSCI0393

Dolů k silnici, kolem rybníka (kde si to někteří zkrátili a nešli po značce!!!!), kempu až do centra Liběchova. Zde jsme asi na třetí pokus našli správný vchod do restaurace a během pomalu končícího utkání a hasnoucí naděje na bronzovou medaili, se zahřáli polévkou a šálkem čaje. Čas kvapil – bylo třeba stihnout západ Slunce a také zpáteční vlak, takže jsme se dlouho nezdrželi. Nejprve ke kapli sv. Ducha, která se hrdě tyčí nad řekou Labe, abychom vzápětí sestoupili až k její hladině. Stojí tam u silnice pozoruhodný sloup, který postavili v 19. století na trojmezí třech tehdejších krajů. Matyáš odpustí, už jsem zapomněl jakých. 🙂

Následovala pro mne krásná pasáž asi kilometr dlouhá, kdy jsme šli po cestě nalevo ohraničené asi třímetrovou zdí železničního tělesa a napravo se rozprostírala rozlehlá hladina Labe. Šimonova navigace zlomyslně nahlásila odbočit po 20 metrech doprava, ale on jí neposlouchal. To se divím. 🙂 Otomar zase ulomil a předal šéfovi našeho oddílu dar – obří, asi metr a půl dlouhý rampouch. Matyáš zdvořile poděkoval, chvíli s ním něco vymýšlel a nakonec skončil tento přírodní div na hladině řeky rozlomený na tři kusy.

DSCI0418

V této části jsem trochu zvolnil a kochal se, neboť pochody podle vodních toků mám velmi rád. Od této chvíle jsem byl tedy až na výjimky hodně vzadu – někdy až tak, že jsem zbytek neviděl a jednou se málem ztratil. 🙂 Co se dělo v peletonu se tedy, prosím, zeptejte ostatních. Krajina nabrala odlišný, fádnější ráz – mírně zvlněná s převahou polí a doplňkem listnatých lesů. Štrádování probíhalo rychle a bez zastávek. Cesta více méně stále zvolna stoupala, až jsme konečně dorazili na Chloumek, kde jsme právě zastihli sluneční kotouč zapadající za mrak nízko nad obzorem.

Odtud už jen táhlé dlouhé klesání do civilizace na mělnické nádraží. Dorazili jsme 10 minut před odjezdem vlaku – tedy tak akorát. Cesta do Prahy trvala téměř hodinu, takže jsme měli dost času rozmrznout. Další epizodu můžete sledovat živě v sobotu 17. března. 🙂

David Kadleček

Fotogalerie (Šimon Kolář)

Copyright © 2020. Powered by WordPress & Romangie Theme.